Jan Jirků
Divadelní a televizní režisér Jan Jirků patří mezi nejpozoruhodnější současné tvůrce, kteří se ve světě loutkového divadla pohybují. Jirků je absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU (2002) a výrazně na sebe upozornil již během studií – například za studentskou inscenaci Živá voda (1998) získal v roce 2000 cenu na Skupově Plzni. Hned po absolutoriu se stal uměleckým šéfem v pražském Divadle Minor. Soubor v té době procházel razantní proměnou a byl doplněn rovněž o mladé herce z KALD, dá se tedy mluvit o tehdejším personálním obsazení ansámblu jako o do jisté míry generačním divadle. Nová éra, kterou v Minoru Jirků nastavil, byla velmi razantní, inspirativní, energická a v dobrém slova smyslu ambiciózní.
Jan Jirků se jako začínající režisér se etabloval především pohádkami – například jeho Kabaret Tlukot a bubnování (2002) získal loutkářskou cenu Erik udělovanou Českým střediskem UNIMA. V něm už naplno definoval styl, který je pro jeho tvorbu příznačný: jevištní setkání herce a loutky, živě hraná hudba na jevišti, poetické obrazy plné metafor, smysl pro jevištní gag a humor vůbec. Originálně vyložil také klasickou pohádku o Červené Karkulce (2003), dlouhé roky se hrála jeho inscenace Andersenovy pohádky O Malence (2004; derniéra 2016). Do jisté míry „pohádkou“ pak byla Jirků adaptace knihy Karla Maye Vinnetou (2005), v níž na sebe upozornili dva výrazní herci: Filip Jevič a Ondřej Nosálek. Jevič dostal od Jana Jirků životní roli v inscenaci staré české pověsti o Bruncvíkovi, s níž se Jirků s Minorem na několik let rozloučil (Bruncvík a lev, 2006), Nosálek se zase stal v roli husitského bojovníka Jana Tlamky klíčovým hercem inscenace Lipany (2016) a za svůj výkon v inscenaci Zá-to-pek! (2019) dokonce získal Cenu Thálie.
Jan Jirků z Minoru odešel v roce 2006 a začal režírovat především v České televizi. S Minorem však zůstal spjat a pravidelně se do něj vrací. Tematicky však opustil pohádkové inspirace a začal se zajímat o významné momenty, epochy a osobnosti z českých dějin. První takovou inscenací se stal Hon na Jednorožce (2009), který vznikl na základě autentické výpovědi Luboše Jednorožce z cyklu Paměť národa. Inscenace dětem zpřítomňuje temnou dobu 50. let 20. století v komunistickém Československu a vypráví o nespravedlivém uvěznění mladého skauta Luboše Jednorožce, o jeho útěku z pracovního tábora a pokusu ilegálně překročit hranice.
Inscenace, která je Jednorožci formálně v něčem podobná, jsou zmiňované Lipany. I ty mají svého hlavního hrdinu – obyčejného mladého muže, jenž se připlete do „velkých dějin“ a který divákům vypráví svůj životní příběh. Nenásilně je tak seznamuje s průběhem husitského hnutí v českých zemích až po bratrovražednou řežbu u Lipan.
Dalším dílem z tohoto cyklu příběhů, je inscenace o jednom z nejúspěšnějších českých sportovců, běžci Emilu Zátopkovi (Zá-to-pek!, 2019). Zatímco Hon na Jednorožce ukazuje 50. léta v Československu optikou člověka pronásledovaného režimem, Zá-to-pek! přibližuje, jaké morální kompromisy museli dělat lidé na výsluní, které si režim hýčkal, ale také je zneužíval.
Zatím posledním příběhem o reálných lidských osudech je inscenace Bratři naděje (2021), která dětem ukazuje první světovou válku, přesněji podíl československých legionářů na jejím průběhu. Hlavními hrdiny jsou bratři Kopečtí, kteří zběhli z rakousko-uherské armády do nově zformovaných československých legií a své spolubojovníky povzbuzovali na frontě hraním vlasteneckého loutkového divadla.
Co mají všechny tyto tituly společné, je zobrazování lidí ve vypjatých situacích, které od nich vyžadují hrdinský čin, odvahu a morální pevnost. Zároveň se ve všech inscenacích objevuje nepřehlédnutelný motiv národní hrdosti, nikoli pseudovlastenectví, i jistý patos. Právě v tom je tvorba Jana Jirků v kontextu českého divadla naprosto unikátní.