Všichni sníme. Děti i dospělí. Sny umí být bláznivé, barevné, veselé, překvapivé, ale také děsivé. Naše mysl nám skrze sny posílá zprávy o nás samých, které ne vždy umíme přečíst. Svojí fantaskností mají každopádně leccos společného s pohádkami: dějí se v nich nemožné věci a předávají důležité poselství. Vlastně pardon: mohou být děti nebo dospělí, kteří nesní, či spíše si sny nepamatují (vědci tvrdí, že sníme všichni). Je to tím, že pan Ole Zavřiočka, který rozděluje sny pomocí svých kouzelných deštníků, rozhoduje o tom, které dítě je „hodné“ a které „zlobivé“? Jak se to vůbec pozná? A co když se kluk, kterému se nikdy nic nezdá, trápí? A touží po pohádkách, které přináší pan Zavřiočka? Taky proto, že mu je doma nikdo nevypráví? Naštěstí má kamarády, kteří ho naučí snít. Kteří ho naučí, jak ve snu prožívat nejrůznější dobrodružství, třeba i s pomocí motivů z méně či více známých pohádek světově proslulého dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena. Na Zavřiočku totiž není spolehnutí a člověk přece potřebuje snít… A proto vzhůru do snů! V nich je možné všechno, dokonce se nám může snívat i o tom, že se nám něco zdá. Sny umí být tak zábavné – a někdy i trochu smutné. Alespoň v našich pohádkách, ve kterých se objevuje obchodník se sny pan Ole Zavřiočka.
